Telefonát, v němž byla uložena povinnost zůstat v karanténě, byl nezákonným zásahem

Současná epidemiologická situace, kdy dochází k šíření koronaviru SARS CoV-2 způsobujícího onemocnění COVID-19, vyvolává celou řadu otázek týkajících se zdravotnických zákonů a jejich aplikace. Na prvním místě je samozřejmě trasování kontaktů, karantény[1], izolace a povinná léčba. Nicméně v určitém okamžiku představovalo trasování a ukládání povinnosti setrvat v karanténě obrovský nárůst agendy krajských hygienických stanic. Sice jim vypomáhala Armáda ČR a dobrovolníci, ale na podzim roku 2020 se začalo veřejně přiznávat, že trasování se nestíhá.[2]

Ruku v ruce s tím se začaly objevovat pochybnosti, že způsob, jakým jsou karantény ukládány, je v souladu se zákonem. O případném nezákonném postupu krajských hygienických stanic se zmínil například doc. JUDr. Filip Křepelka, Ph.D. ve svém článku „Právo pandemie covidu-19: náčrt celkového obrazu“ vydaném v únoru roku 2020, v němž uvedl: „Lze hlavně pochybovat, že se karantény a izolace ukládají platně. Legální karanténou či izolací je stěží esemeska či telefonát „od hygieny“. Ohlašované nahrávání snad odstrašuje, důvěru však neposílí. Byť většina dotčených takto vyjádřené požadavky dodržuje, neboť je prostě ohleduplná, nebo se bojí ještě dále zmíněných postihů. Žádný ze studentů, kolegů a dalších jednotlivců, již mi odhalili své zážitky s covidem-19, nepotvrdil, že by se mu dostalo nějakého písemného vyhotovení rozhodnutí ukládajícího mu izolaci či karanténu, vymezující její dobu, vysvětlující omezení a ukládající další vyšetření.“ Zároveň bylo dodáno: „Z rodinné zkušenosti mohu potvrdit, že Krajská hygienická stanice Jihomoravského kraje při lokální epidemii hepatitidy A v Brně v roce 2016 rozesílala suspektním kvůli kontaktu na pracovišti písemné rozhodnutí ukládající příslušná vyšetření.“[3]

Obavy z nezákonného postupu krajských hygienických stanic se ukázaly jako opodstatněné. Dne 31. 8. 2021 totiž Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) vydal zcela zásadní rozhodnutí, které do uvedené problematiky vnáší světlo. Jedná se o rozsudek sp. zn. 10 As 229/2021, v němž NSS uvedl, že telefonický pokyn Krajské hygienické stanice kraje Vysočina se sídlem v Jihlavě (dále jen „KHS“), kterým byla nezletilému chlapci uložena povinnost setrvat doma v karanténě a podrobit se PCR testu, nelze pro absolutní nedostatek písemné formy považovat za rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s.[4] a jedná se o nezákonný zásah ve smyslu § 82 s. ř. s.[5], neboť taková opatření může KHS nařídit pouze rozhodnutím podle správního řádu.

V daném případě šlo o to, že nezletilý v rozhodné době navštěvoval mateřskou školu, v níž se setkal s dítětem, které bylo pozitivně testováno na covid-19. V důsledku toho dne 15. 9. 2020 KHS telefonicky kontaktovala matku nezletilého a z pozice orgánu ochrany veřejného zdraví jí oznámila, že nezletilý chlapec je v karanténě a musí se dostavit k PCR testu na přítomnost covidu-19, a to aniž by KHS či poskytovatel zdravotních služeb vydal protiepidemické opatření dle § 64 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví (dále jen „ZOV“).  K dotazu matky, zda obdrží písemné rozhodnutí o nařízení karantény, zaměstnankyně KHS odvětila, že KHS takové rozhodnutí nevydává.

V následné e-mailové komunikaci ze dne 17. 9. 2020 zaměstnankyně KHS matce nezletilého sdělila, že KHS nezletilému karanténu nenařídila, jelikož se domnívala, že k tomu je příslušná dětská lékařka (která však v té době ještě neměla o epidemiologické situaci v mateřské škole žádné bližší informace od KHS). Z telefonického hovoru, v němž bylo matce nezletilého vysvětleno, proč musí nezletilý setrvat v karanténě, od kdy do kdy má toto opatření trvat, a kdy a kam se má dostavit na PCR test, by však každá průměrně vzdělaná osoba pochopila, že KHS uložila nezletilému povinnost setrvat v karanténě a podrobit se PCR testu. Nutno dodat, že o konkrétním druhu a způsobu provedení protiepidemických opatření (dle § 64 ZOV) rozhoduje ve smyslu § 67 ZOV buď orgán ochrany veřejného zdraví, nebo poskytovatel zdravotních služeb.

V předmětném e-mailu zároveň zaznělo: „Pokud se nedostavíte, je KHS kraje Vysočina oprávněna Vám tuto povinnost uložit rozhodnutím, pokud se ani tomuto rozhodnutí nepodrobíte, je KHS kraje Vysočina oprávněna vynutit plnění této povinnosti prostředky danými příslušnou právní úpravou (např. předvedení Policií České republiky). Pokud byste uvedenou povinnost dobrovolně nesplnila, dopustila byste se současně přestupku dle § 92k odst. 3 písm. a) zákona o ochraně veřejného zdraví“

I přes nezákonné jednání KHS nezletilý chlapec zodpovědně setrval doma v karanténě, aby předešel případnému šíření nemoci covid-19, přestože to i pro jeho rodinu znamenalo značná omezení. Nicméně matka nezletilého podala žalobu u krajského soudu, v níž se domáhala určení, že výzva a vynucování toho, aby nezletilý absolvoval karanténu a PCR test na přítomnost covidu-19 ve dnech 15. - 17. 9. 2020, byl nezákonný zásah. Krajský soud rozhodl, že předmětná výzva KHS byla nezákonná a mimo jiné konstatoval, že KHS může nařídit protiepidemická opatření pouze rozhodnutím podle správního řádu a tím, že KHS u matky nezletilého navodila zdání závaznosti vyřčených sdělení a nutnosti jejich dodržování, přestože pro to neexistoval zákonný podklad, ji uvedla v omyl a dopustila se tak nezákonného jednání.[6] KHS napadla rozhodnutí krajského soudu kasační stížností, nicméně tu NSS zamítl a rozhodnutí potvrdil.

Jestliže tedy KHS chtěla uložit nezletilému chlapci některé z protiepidemiologických opatření dle § 64 ZOV, musela o tom ve smyslu § 67 odst. 1 ZOV rozhodnout podle správního řádu. KHS však ve dnech 15. 9. - 17. 9. 2020 nevydala žádné rozhodnutí o nařízení karantény ani o povinnosti dostavit se k PCR testu. Tímto KHS nelegálně omezila osobní svobodu nezletilého a dopustila nezákonného zásahu ve smyslu § 82 s. ř. s.

NSS při hodnocení nezákonnosti daného zásahu zvažoval též míru jeho intenzity a dovodil, že nezákonné uložení povinnosti, která představuje zásadní omezení práva na svobodu pohybu v délce několika dní, nelze považovat za zásah jen mírné intenzity,

V dané věci bylo mimo jiné přihlédnuto i ke specifické situaci spočívající v nepříznivé epidemiologické situaci, kdy by KHS musela denně vydat 600 - 1600 rozhodnutí, ačkoli k tomu neměla dostatečné personální zázemí. NSS v této souvislosti avizoval, že si je vědom nelehké situace KHS a její postup je do jisté míry lidsky pochopitelný. Zákonná úprava a ani jiná systémová opatření zjevně nepředpokládala stav, jaký nastal v souvislosti s šířením nemoci covid-19, a KHS byla chtě nechtě objektivně nucena postupovat nestandardně (a v tomto případě bohužel i nezákonně). Zároveň bylo dodáno: „NSS ovšem nemůže rezignovat na znění zákona a případně dotvářet zákon tím, že by vytvářel výjimky, kdy není třeba rozhodnutí podle § 67 zákona o ochraně veřejného zdraví vydávat, neboť nemůže nahrazovat roli zákonodárce.“ Přes závěr o nezákonnosti posuzovaného zásahu však NSS nevnímá jednání KHS jako její selhání, ale spíše jako důsledek dosavadní zákonné úpravy a určitých systémových nedostatků.

Obávám se, že takových telefonátů, kdy byla nezákonným způsobem uložena povinnost zůstat v karanténě a podrobit se PCR testu, bylo nesčetné množství.

Lze uzavřít, že i pouhé určení nezákonnosti zásahu správním soudem bývá pro mnohé velmi důležité.  U veřejnosti dochází k posílení důvěry v právní stát, a zároveň je tak napomáháno při kultivaci činnost orgánů veřejné správy. Deklarace nezákonnosti zásahu může ostatně vést ke zrychlení řízení o náhradě škody před civilními soudy. Civilní soudy pak totiž nemusí řešit otázku nezákonnosti zásahu jako předběžnou otázku a mohou se opřít o závěry správního soudu.

Mgr. Hana Šarochová