Prohlášení viny pod drobnohledem Ústavního soudu

Co je institut prohlášení viny?

Institut prohlášení viny je v základu odrazem zásady oficiality, jakožto jednou z klíčových zásad trestního řízení. Tato zásada vyžaduje mimo jiné, aby byly trestní věci projednávány co nejrychleji a bez zbytečných průtahů. Cílem prohlášení viny je proto především významně usnadnit a urychlit průběh hlavního líčení tehdy, shodnou-li se strany na vině obviněného, ale nikoli na trestu.

Zároveň však soud není oprávněn prohlášení viny obžalovaného přijmout v situaci, kdy má o jakémkoliv relevantním aspektu skutkového stavu důvodné pochybnosti. Institut prohlášení viny totiž nedává státním orgánům možnost obcházet pravidlo in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obžalovaného) a zásadu materiální pravdy. To znamená, že orgány činné v trestním řízení by ani v případě, pokud se obviněný k trestnému činu dozná, neměly rezignovat na zjištění skutečného stavu věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti.

Dodáváme, že institut prohlášení viny je vymezen poměrně rigidním postupem, který je postaven na systematickém splnění podmínek v § 206c trestního řádu.

Aktuální nálezy Ústavního soudu

Ústavní soud se k problematice vyjádřil v létě roku 2024 pomocí dvou zásadních nálezů. Prvním ze zmiňovaných je nález Ústavního soudu ze dne 17. července 2024, sp. zn. II. ÚS 2138/23, ve kterém Ústavní soud zdůraznil význam poučovací povinnosti soudu a zároveň potřebu pečlivého posouzení, zda obviněný skutečně porozuměl svému prohlášení a jeho důsledkům.

Dle § 206c odst. 2 trestního řádu:

„pokud obžalovaný učiní prohlášení podle odstavce 1, soud v rozsahu prohlášení postupuje přiměřeně podle § 314q odst. 3.“[1]

Následně dle odst. 4 zmíněného ustanovení:

„soud po prohlášení viny obžalovaným rozhodne, zda takové prohlášení přijímá nebo nepřijímá.“

Ústavní soud zdůrazňuje, že:

„podmínkou legitimity přijetí odsuzujícího rozhodnutí opírajícího se  o prohlášení viny musí být zjištění porozumění obžalovaného, ze kterého plyne, že je obžalovanému zřejmé, že trest, který po prohlášení viny uloží prvostupňový soud, nemusí být konečným řešením v trestní věci obžalovaného, a že může být potrestán trestem na horní hranici zákonného limitu za daný trestný čin. Soud tak musí ověřit, že je obžalovaný srozuměn s tím, že prohlášení viny nelze vzít zpět, a že soudy rozhodující v daném řízení, což není jen soud, který prohlášení viny přijímá, nejsou mimo zákonné limity při výměře trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu nikterak omezeny.“

Dále Ústavní soud uvádí:

„Poučení soudem před přijetím prohlášení viny by nemělo zahrnovat toliko informaci o tom, jaké trestní sazby zákon stanoví za trestný čin, který je v tomto skutku spatřován [doslovně z § 314q odst. 3 písm. a) trestního řádu], ale i informaci, že soud obviněnému může uložit trest v rozsahu této sazby, a že prohlášení viny nelze odvolat a skutečnosti v něm uvedené nelze napadat opravným prostředkem [§ 314q odst. 3 písm a) trestního řádu ve spojení s písm. c) téhož ustanovení]. Soud by měl kromě sdělení o rozsahu trestní sazby a možnosti uložení trestu v celém jejím rozsahu poučit obžalovaného i o tom, že v případě přijetí prohlášení viny může soud postupovat podle § 58 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku a snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, bude-li mít za to, že vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání.

(…)

„Postup soudu podle § 314q odst. 3 trestního řádu před přijetím prohlášení viny by neměl představovat monolog ("předpokládám, že jste srozuměn s obsahem obžaloby a s důsledky prohlášení viny, že jste byl poučen o svých právech, a že vše činíte dobrovolně a bez nátlaku"), ale měl by být proveden formou dialogu, ve kterém si soud ověřuje informovanost obžalovaného a jeho vůli. Soud by se měl obžalovaného dotázat na otázky směřující k (i) ověření porozumění o podstatě skutku, který je kladen obžalovanému za vinu, jeho právní kvalifikaci a hrozícímu trestu, (ii) ověření svobodné vůle obžalovaného a (iii) ověření o právech obžalovaného na obhajobu a o důsledcích, které prohlášení viny pro obžalovaného má.“

Ústavní soud se rovněž vyjádřil k tomu, jak by soudy měly přistupovat k hodnocení samotných prohlášení viny obviněných. Z prohlášení viny musí podle Ústavního soudu jednoznačně plynout, že obvinění prohlašují vinu ke skutkům uvedeným v obžalobě, a zároveň musí být jasné, že plně rozumí následkům takového prohlášení. Nadto Ústavní soud dodal:

„pokud je prohlášení obviněného plné vnitřních rozporů a z vyjádření je hlavně patrná zoufalá motivace celou věc skončit (bez ohledu na výsledek), obecné soudy by neměly prohlášení viny (bez dalšího) přijmout, ale pečlivě zkoumat, zda obžalovaná osoba skutečně míní vyvolat účinky způsobené prohlášením viny.“

Druhým ze zmiňovaných je nález Ústavního soudu ze dne 7. srpna 2024, sp. zn. II. ÚS 1873/23, který (nevýslovně) navazuje na předchozí nález a dále rozšiřuje úvahy zejména o možnosti využití opravných prostředků.

Dle § 206c. odst. 7 trestního řádu platí, že:

„soudem přijaté prohlášení viny nelze odvolat. Skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem.“

Doposud platilo, že v případě určitého druhu procesního pochybení, při němž dojde zároveň k hmatatelnému porušení ústavních práv obviněného (např. absence zastoupení obhájcem v případech tzv. nutné obhajoby), lze proti odsuzujícímu rozhodnutí opírajícímu se o prohlášení viny podat odvolání a dovolání. Podobně podle Ústavního soudu je možné opravnými prostředky brojit proti odsuzujícímu rozhodnutí v případech, kdy obviněný nebyl řádně poučen o podstatě prohlášení viny a jeho následcích.

Rovněž je dle Ústavního soudu nezbytné, aby obviněný měl možnost na základě nových skutečností zpochybnit skutkové závěry odsuzujícího rozhodnutí, přinejmenším prostřednictvím institutu obnovy řízení. Zejména to platí v případech, kdy nové skutečnosti významně zpochybňují výrok o vině.

K tomu Ústavní soud nově dodal, že omezená možnost podání opravných prostředků v řízeních, v nichž obžalovaný učinil prohlášení viny, musí být interpretována v souladu se zásadou materiální pravdy. Pokud nově zjištěné skutečnosti založí důvodné pochybnosti o vině obžalovaného, nelze přezkum odsuzujících rozhodnutí zákonem vyloučit. Tedy v těchto případech by obviněný měl mít možnost uplatnit opravné prostředky.